18. oddíl se zúčastnil největší přespolní hry v České republice, která se konala 11.-12.9.2015 v Kateřinicích u Vsetína a jejich okolí. Cílem hráčů bylo najít havarované letadlo, lokalizovat jej, zajistit materiál BETA 2 a ošetřit a přenést zraněné z vraku. 24 hodin hry, 40 hodin bez spánku, 40 km v nohách a nespočet zážitků.

Na poslední chvíli se změnilo složení našeho týmu… Chvílí to vypadalo dokonce tak, že možná ani nepojedeme, naštěstí jsme rychle sehnali tři náhradníky z našich starších skautů. Finální podoba naší skupiny tedy byla Louda (šéf týmu), Jenda, já (Alča), Jirka, Kemo, Doulis a Bilbo.

Po sbalení materiálů z klubovny a nákupu skromných zásob jsme traficem vyjeli do Kateřinic. Po cestě jsme pročítali pravidla a přemýšleli nad taktikou. Dorazili jsme na místo skautské základny, která ve hře sloužila jako nemocnice pro ošetřené raněné. U klubovny už bylo spousta týmů a my šli vyřešit náš organizační problém a to, že jsme dostali dvě různé označení týmu. Asi po hodině se problém vyřešil, my se stali týmem C a mohli jsme vyrazit na naše startovní velvyslanectví. Ještě, že jsme měli velvyslanectví v Ratiboři, kvůli komplikacím bychom to totiž jinam asi nestihli. Naše nadšení z kratší vzdálenosti opadlo, když jsme zjistili, že orgy zaznačený bod na mapě, byl zaznačen opravdu jen přibližně. Bloudili jsme po Ratiboři a jedna paní nám dokonce vynadala, že jsme na soukromém pozemku, i když jsme stáli uprostřed obecní ulice. Nicméně jsme pak do GPS zadali souřadnice a velvyslanectví našli. Zaregistrovali jsme tým, nabarvili si obličeje a čekali na vydání víz. Ve 22:00 jsme dostali víza a hra začala.

Vyšli jsme do středu mapy, vždyť letadlo by mělo být od všech velvyslanectví stejně. Dostali jsme se na kopec. Tu a tam jsme na protějších kopcích viděli baterku, ze vzdálenější vesnice šla slyšet zábava a na vysílačce jsme občas chytili jiný tým. Najednou záblesk a dvě dunící rány. Přemýšleli jsme, jestli to byla lokalizace letadla, nebo jestli to bylo z té vesnice (zvuky byly z podobného směru). Rozhodli jsme se pokračovat dále na střed. Když jsme byli více na horizontu, tak za místy, kde předtím problikávaly baterky, zazářila bílá světlice (teda alespoň myslíme, že to byla světlice). Bylo to jasné, letadlo je tam. Louda s Jirkou zaměřili buzolou směr a vyrazili jsme. Museli jsme sejít do Kateřinic a pokračovat na další kopec. Najednou jsme za námi uviděli siluety, občas zasvítily baterkou, tak jsme si mysleli, že je to armáda (účastníci by se přece neprozrazovali baterkou). Baterky se rozešly naším směrem, zrychlili jsme. Jakmile to bylo možné, stočili jsme krok k houštinám a zmizeli jsme. Po kratším pozorování jsme zjistili, že to byli účastníci a s klidem jsme se po malých skupinkách propletli vesnicí. Přesunovali jsme se dál naším směrem, takticky střídavě ve větších rozestupech. Kdykoliv bylo nějaké riziko, skryli jsme se a vyčkali, než se situace uklidní. A tak jsme postupovali a prozkoumávali. Z údolí na kopec, z kopce po hřebeni, postupovat a sledovat. Dostali jsme se až k hranicím herního prostoru, znamenalo to, že světlice asi nepatřila k letadlu, změnili jsme směr. Dvakrát jsme se dostali do blízkosti armády, vždy jsme se skryli, znehybněli a naprosto ztichli, hlídky vždy prošly okolo nás a ničeho si nevšimly. Tak jsme šli celou noc.

Začalo svítat a my začali lépe orientovat v prostoru, blížili jsme se k vrcholu chladná a potkali jsme menší skupinky armády, kterým jsme se vyhnuli. Takový pohyb vojáků znamenal, že se asi blížíme vraku, tak jsme vyrazily tam, odkud oni přišli. Pohybovali jsme se tiše, mimo cesty. Sešli jsme z horizontu, dostali se k rozcestníku a rozhodovali se, kam dál. Místo už vypadalo nadějně, dobrý přístup, ideální vzdálenost od věch stanovišť. Bohužel se nedalo jít jinudy, než po cestě. Ušli jsme asi 20m a periferně spatřil Doulis zelený baret v keři. Voják po nás začal házet šišky. Každý utíkal jinam, Kema nechtěně hodil salto do strouhy, Louda zmizel ve vysoké trávě, já a Jirka jsme to vzali první pěšinkou hlouběji do lesa. Slyšela jsem jen, jak voják volal, že už jednoho má a i přes moji snahu utéct, mě další sejmul do batohu. Chytli nás dva. Čekali jsme, až ustane boj. Jirka s Jendou se ještě snažili zasáhnout vojáky, ale voják trefil Jirku do nohy a tak jsme byli už tři. Samozřejmě jsme již neměli platná víza, a tak nás odvedli do internačního tábora, což bylo místo asi 20 m od místa boje. Dva vojáci, co na nás původně číhali, mezitím vysílačkou zavolali posily, abychom jim neutekli a aby chytili zbylé členy týmu. Asi po 20ti minutách našeho odpočinkového sezení v „táboře“ našli a trefili ještě Jendu. Louda, Bilbo a Kemo zůstali někde v lese. Doulis se snažil spojit vysílačkou s Loudou, ale vysílačka byla hluchá. Hlídalo nás 7 vojáků, pokusy o útěk by se nám nevyplatili, tak jsme se alespoň posilnili a odpočinuli si.

Po 45ti minutách nás pustili s tím, že si musíme zajít na velvyslanectví pro nová víza. Znamenalo to pro nás, že se musíme vrátit a že si zajdeme 5km. Chvíli po tom, co jsme vyšli z tábora nás našel Kema, Bilbo a Louda byli někde v lese. Pokoušeli jsme se spojit vysílačkou, telefonem…Bilbo nám to jednou vzal, ale neřekl v podstatě nic a pak už to nebral, Louda byl nedostupný a vysílačku měl hluchou. Rozhodli jsme se, že půjdeme pro víza a neustále se budeme pokoušet o spojení. Na velvyslanectví jsme vyměnili víza, povykládali si s orgy i jedním demotivovaným účastníkem a vyrazili jsme zpět k místu střetu. Po cestě se nám podařilo navázat spojení. Bilbo s Loudou se rozdělili. Hledali vrak, Louda postupoval lesem, ale byl obklíčen armádou a Bilbovi se podařilo lokalitu pádu najít, bylo to zhruba ve středu mapy, v místech, kam jsme měli původně namířeno, než jsme spatřili tu světlici. Šli jsme směrem k vraku, když to situace umožnila, připojil se k nám Louda. Měli jsme platná víza, tak jsme mohli jít po cestě, Louda se držel kousek za námi, jelikož ho jediného mohla armáda ohrozit. V dáli před námi jsme spatřili skupinku vojáků, Louda se ztratil v lese a my pokračovali. Chvíli jsme s vojáky mluvili, dostatečně dlouhou chvíli, aby mohl Louda bez problémů projít lesem. Došli jsme na louku. Loudu jsme měli v lese vpravo od nás a Bilbo se k nám připojil od vraku. Pod námi byla skupina lidí. Nesli bedny BETA 2, bylo jich moc, útočit na ně by nebylo efektivní. Pak se ale objevili 2 kluci, co si nesli jednu bednu. Domluvili jsme se s Loudou, že půjdeme po těch klucích a on je vezme zprava. Sotva, co jsme vyrazili jejich směrem, zaběhli do lesa a došlo ke střetu mezi námi, jimi a i tou velkou skupinou. Šišky létaly, lidi křičeli a my z toho vyšli se třemi bednami. Rychle jsme je popadli a utíkali pryč, ukryli jsme se v zeleném porostu na okraji lesa a oddychli si. Rozhodli jsme se, že si najdeme vhodný úkryt, necháme tam bedny, věci a půjdeme přímo k vraku. A tak jsme našli útočiště v nízkém smrkovém porostu. Vše perfektně zamaskovali a klidným krokem bez věcí, pouze s materiálem na ošetření, jsme vyšli k vraku.

V prostoru vraku bylo pár beden, velké ležení zraněných vlčat a světlušek a dvě organizátorky. Jedna s Jirkou do mapy zaznačili přesné místo havárie a my kalkulovali, zda ošetříme raněné, nebo vezmeme bedny. Raněné bychom museli odvézt do nemocnice a ta byla opačným směrem, než velvyslanectví, kde jsme chtěli odevzdat bedny. Rozhodli jsme se, že vezmeme bednu, což pro nás znamenalo přenést 4 armádní bedny. Kluci říkali, že zvládnou unést tolik beden a tak vzali ještě jednu… a když jsme vycházeli z prostoru vraku, Jenda s Jirkou popadli ještě jednu bednu. Už jsme byli téměř u našeho místa a na horizontu se objevila motorka. Voják nás spatřil, rychle jsme se začali vracet, abychom neprozradili náš úkryt. Podařilo se, po chvíli jsme se nepozorovaně dostali do bezpečí. Měli jsme 6 beden. Odpočinuli jsme si a začali spekulovat, jak bedny přeneseme. Rozhodli jsme se najít směrem k velvyslanectví další úkryt a tam postupně všechny bedny přenést. Vzali jsme první 3 a vyrazili jsme. Kema dělal průzkumníka a ostatní nesli bedny. Přenos beden byl tak náročný, že nám po chvíli bylo jasné, že bude lepší pokusit se donést tyto tři bedny rovnou na velvyslanectví a pokud by zbyl čas, tak vzít zbylé tři. Přesun byl náročný, dělali jsme pauzy po půl hodině. Šli jsme vzdušnou čarou ke stanovišti, lesem, mimo cesty, nemohli jsme riskovat, že by nás chytli a naše těžce vydřené bedny nám vzali. Ke konci jsme museli jít po cestě, protože jiná cesta k velvyslanectví nevedla, byl to risk, ale jiná možnost nebyla. Naštěstí tou dobou už se v okolí armáda téměř nepohybovala. Konečně, náš cíl byl před námi. Hromadu beden a dvě na dece válející se organizátorky jsme viděli s velkým nadšením. Odevzdali jsme jim bedny a svalili se do trávy. Bylo 17:00 a už „jen“ zbývalo vrátit se k nemocnici. Měli jsme na orgy dotaz, kde a komu máme odevzdat mapu se zaznačeným vrakem. Slečna řekla, že v nemocnici. A tak jsme se pustili na trasu velvyslanectví-nemocnice. Už jen po cestě, beze strachu z okradení nebo chycení. Přece jen nám to nedalo a Louda zavolal hlavnímu orgovi, jak s tou mapou. Slečna řekla, že to se musí odevzdat do 18:00 (oficiální konec hry) na velvyslanectví. A tak se Louda musel vrátit ke slečně, co mu řekla, že se to odevzdává asi v nemocnici a odevzdat jí to. Šli jsme pomalu, aby nás Louda dohnal a taky proto, že už to moc rychleji nešlo. Do nemocnice jsme dorazili 19:30, ostatní týmy polehávaly okolo, ohřívali se u ohně a my sedli do auta jeli ještě pro bedny, které jsme měli v úkrytu. Naštěstí úkryt nebyl daleko od vraku, ke kterému se dalo dojet autem a tak jsme místo lehce našli. Naložili jsme bedny a zpět k nemocnici. Tak skončil náš HELP, dostali jsme frgál a diplom pro 10. místo. Na nováčky dobré, příští rok už ale nebudeme nováčci.

Informace o našem oddílu naleznete na http://www.skauti-zlin.cz.